Zamyšlení farníka Bohumila Řeřichy, Podbořany
Bohumil Řeřicha → Jan Pospíšil Poutník
(příspěvek z Facebooku; žlutě zvýrazněno, co mne nejvíc zaujalo)
Srdečně zdravím, dovoluji si poslat v tomto vánočním čase moje zamyšlení.....
Zamyšlení farníka
Již skoro dvanáct let jezdím do švýcarského kantonu Ticino, který sousedí s italskou Lombardií a je převážně katolický. Je tam řada kostelů, z nichž jedny z nejkrásnějších jsou San Lorenzo a barokní s nádhernými freskami, San Rocco. V Luganu, kde se tyto „Chiesy,“ jak se italsky kostelům říká nachází, je do nich volný přístup po celý den. Každý návštěvník může do kasičky vhodit 1 švýcarský frank a zapálit si svíčku. Navštívil jsem před časem další kostel San Antonio, který je přímo uprostřed Lugana kousek od obchodního domu Manor. Byla to náhoda, začala právě mše. Celebroval jí farář černé pleti v italštině, který pocházel z Madagaskaru. Pomocníka měl ve starším pánovi v civilním oděvu, který předzpěvoval. I když jsou v kostele varhany, nikdo na ně nehrál. Při mši nás bylo kolem 30 věřících, ve velké většině starých lidí a podle výrazu také chudých. Stejně jako v Čechách ani ve Švýcarsku nechodí do kostela „bohatí“….. Mše trvala 30 minut, pomocník faráře nás obešel s tou známou hůlkou, kde měl na konci malý sáček. Vzpomněl jsem si, jak nádhernou proti tomu máme my podbořanští farníci mši v kostele sv. Petra a Pavla. Barokní oltář, reliéfy, květiny a především zpěv a nádherný zvuk varhan. Kolem otce Alexandra jsou krásní mladí lidé včetně dívek. V kostele si mohou děti věřících při mši malovat a nebo hrát s hračkami. Přiznám se, že něco takového je málokdy k vidění. V našem kostele, který bohužel nemůže být volně přístupný po celý den jako v Luganu, se ukazuje jak důležitá je činnost faráře. Otec Alexandr, který je polského původu a bydlí na faře, totiž s farníky žije a to je velmi důležité. Jeho mše se sice drží předepsané liturgie, ale on sám tam dává něco neopakovatelného, osobního, a jeho proslovy jsou pro mne vždy inspirující. Kolik je u nás farností kam farář přijede a odcelebruje mši a s farníky vůbec nežije! Možná, že i to je důvod proč chodí do kostelů málo lidí.
Německý politik , ministr financí Wolfgang Schäuble (který praktikuje politiku jako postižený na vozíčku mnoho let) nedávno napsal útlou knížku v německém originále „Braucht unsere Gesellschaft Religion ?“(Potřebuje naše společnost náboženství ?) Píše v ní, že náboženství a nejen křesťanství, patří k důležitým silám, které lidi spojují a to je to co právě dnes v naší stále individualističtější společnosti potřebujeme. Politické instituce jsou důležité, ale sami nestačí plnit všechny potřeby, které člověk v životě potřebuje. Velmi důležitou úlohu náboženství právě může hrát v charitě, v péči o potřebné, nemohoucí, postižené a nebo staré lidi. Nikde tyto sociální požadavky samotný stát nemůže naplnit. Velmi zajímavě píše Wolfgang Schäuble o ateistech, že také oni nevyjdou bez náboženství. Přinejmenším, když jde o základní otázky o začátku a konci když jde o smysl života, pravdy a práva, naráží někdo, který nepatří do náboženského společenství na náboženskou dimenzi. Také ateisté hledají absolutní orientační bod. Na příklad ideu pravdy nebo svobody, práva nebo spravedlnosti. Když s tím nejsou myšleny ideologie, nýbrž něco co si jako povinnost berou na sebe jednotlivci, je zde více společného než si člověk může myslet. Základní myšlenkou této knihy je především respektování každé víry, že na př. islám nemusí znamenat militantní islamismus, a usmíření všech náboženstvích. Sám bývalý ministerský předseda Velké Britanie Tony Blair, který konvertoval ke katolictví upozorňuje, že politici po krachu ideologií komunizmu a nacizmu musí v politice počítat s náboženstvím, neboť lidé budou hledat pevné ukotvení a budou hledat něco, s čím se můžou ztotožnit a to jim může přinést právě víra. Někdo kdo mne zná namítne, proč já jako bývalý komunista píši o náboženství ? Po pádu železné opony jsem hledal příčiny proč došlo k takovým tragédiím ve 20.století. Dospěl jsem k zjištění, že křesťanství a následně katolictví a protestantství, jsou neodmyslitelnou součástí více jak 2 000 leté historie Evropy. Kdo toto popírá, popírá Evropu jako takovou. Ano v historii křesťanství najdeme velmi tragické a odsouzeníhodné období, podle mého názoru však předzvěstí tragédií 20.století byla Velká francouzská revoluce 1789-1795, kdy např. ve francouzském Vendée, kde žili převážně zastánci monarchie, včetně katolíků, byly těhotné ženy drceny v lisech na víno, chlapci s matkami pečeni za živa v pecích, snoubenci a nebo otcové s dcerami při tzv. republikánských svatbách přivázováni k sobě, aby se pak utopili na lodích, do kterých byly vysekány otvory. Odhaduje se, že v tzv. Vendéeských válkách zahynulo kolem 180 tisíc lidí převážně katolíků. V roce 1806 zrušil Napoleon Svatou říši římskou německého národa a tím začala ztrácet vliv především katolická církev, která i přes určité vzepětí např. svatou Encyklikou Rerum Novarum papeže Lva XIII. z roku 1891 byla „převálcována“ nacionalizmem z nichž vyšly ideologie nacizmu a komunizmu. Ani Velká francouzská revoluce ani Velká říjnová revoluce však křesťanství nezničily.
První Republika československá byla v roce 1918 založena nešťastně na národním principu a ne, jak by to odpovídalo tehdejšímu složení obyvatelstva na národnostním. Byla však založena i na antikatolictví, neboť katolictví bylo spojováno s Rakousko-uherskou monarchií a němectvím. České národovectví, které bojovalo s nenávistí k němectví od roku 1848, nakonec „zvítězilo,“ když po skončení 2. sv. války vyhnalo české Němce, druhý kmen žijící po staletí na územích České koruny. Po dalších 40 let v antiněmectví a v antikatolictví pokračoval totalitní komunistický režim. Hluboká sekularizace, antiklerikalizmus a silný ateismus včetně stále zapouzdřeného antiněmectví, je podle mého názoru i jednou z hlavních příčin duchovní frustrace současné české společnosti a její odmítání EU ale i Evropy jako takové. Ani po skoro 25 letech neztratila česká společnost nic ze svého antiklerikalizmu což se názorně projevuje ve stálém odporu proti církevním restitucím. Bohužel není v naší zemí politik, který by otevřeně řekl, že společnost náboženství, jehož jsou představitelkou církve potřebuje, protože péči o charitu, o potřebné, postižené, staré lidi nikdy nebude schopen zajistit samotný stát. K zajištění této bohulibé služby však církve potřebují zdroje. Silný odpor české společnosti k náboženství a především ke katolické církvi brání k uskutečnění pro společnost v tak prospěšné činnosti.
Věřím však v dobro, že čas je moudrý lékař, a i český člověk začne používat svého selského rozumu a postupně se zbaví bludů a mýtů, které do něho zasadilo skoro 170 let českého národovectví a totalitního bolševického myšlení.
Bohumil Řeřicha
Podbořany