Celistvost pravdy † celá pravda v jednom balíku
(tento můj příspěvek je ovocem kázání P. Valíka dne 6.1.2015 na Slavnosti Zjevení Páně, Tří králů: vědci přišli uctívat Boha)
Prof. Wolfgang Buchmuller Ocist
Nihilismus se rozpadá. Přírodovědci se otvírají transcendenci. Je mnoho důvodů pro to, aby věřící inteligence uplatňovala více sebevědomě svůj spirituální a filosofický postoj.
Nacházíme se v Paříži v "Institut de France", intelektuální tvrzi evropsklého laicismu. Matematik Alain Connes podává zprávu svým spolubadatelům kolegům o objevu druhé formy nekonečnosti, že se jim zatajuje dech. K tomuto objevu došlo při bližším zkoumání kvantové fyziky a příbuzných jevů v kontextu s kvantovou fyzikou. Padají tu slova, která vzbuzují úžas: Zdá se, že není žádná bariéra mezi vědou a transcendencí (science et transcendence). Nikdo se nesměje, nikdo nepokašlává. Znamená to, že nyní - v roce 2014 i ve vysoce intelektuálním prostředí se počítá s božským prazákladem bytí? Zatím co francouzský prezident ještě v červenci minulého roku odstranil z etické národní komise poslední zástupce náboženství, šeptá se s dlaní na ústech mezi filosofy o návratu metafyziky, která byla v posledních 40 letech z univerzit odstraněna a vyčleněna.
Je snad přece jen pravdou to, že ve světě medii propagovaný ateisticko-humanistický pohled na svět se drží nad vodou jen tím, že je zakázáno v četných případech důsledněji uvažovat? Při jistém kongresu Witgensteinovy společnosti bylo možno např. slyšet z úst anglického vědce Juliána Barboura,
http://en.wikipedia.org/wiki/Julian_Barbour
že on jako fyzik není oprávněn hovořit o tom, co bylo před pra-třeskem, protože se tím pohybuje v oblasti, která nepřísluší přírodním vědám a pohybuje se tak mimo hranice našeho přírodovědeckého světového pohledu na svět. Fyzika musí novým způsobem zaujmout postoj k fenomenu "čas" a jeho vztahu k bezčasovosti. Přesto zde by rádi badatelé dali najevo, že právě tato otázka po prapůvodu bytí je pro ně opravdu všeobecně zajímavá.
http://bitnavegante.blogspot.cz/2010/06/fisicos-y-filosofos-discuten-que-es-una.html
Jak tomu je s tak zvanými dosaženými výsledky moderny? Prokázalo pokrokové myšlení skutečně otázku po náboženství za zastaralou a nepotřebnou, anebo ji zachytilo zvláštním způsobem znetvořenou v mnohých ideologismech, které mu brání v tom, aby si otázku položilo po celé pravdě? Nezbožťuje moderna systematické pochybování spíše jako pohodlný způsob, jak se vyhnout nepříjemným otázkám?
Již antický učitel rétoriky Gorgios z Leontinoj v 5. stl. př. Kr. vyslovil dogma nihilismu:
1. Nic neexistuje
2. I kdyby něco existovalo, nebylo by to možno poznat.
3. I potom by to nebylo možno sdělit.
Tohoto dogmatu se ještě dnes pevně mnozí drží. Zdá se, že se vůbec nemluví proti tomu, co otec dialektiky Zenon z Eloy namítal, že na tento axiom vedoucí do absurdity uvedl zásadu - princip kontradikce:
Nějaký věcný obsah v nějakém tvrzení buď je, nebo není.
Z toho plyne: Každý jev má svou příčinu. My se samozřejmě nacházíme v 21. století. Ale nemá své oprávnění pro naši epochu výrok Blaise Pascala (1623-1662) - předchůdce dnešního computeru, podle kterého lidé se obávají, že náboženství je pravdivé, a proto se snaží proti němu bojovat? Úkolem katolického intelektuála vy podle Pascala bylo, lidem zásady náboženství tak pozitivně a lidsky předložit, aby pocítili přání otevřít se vůči jeho pravdě.
Být katolický podle představy Pascala znamená - nikoliv zkrácení intelektuálnosti, nýbrž do jisté míry celou pravdu v balíku - všechno inklusive - megabalík všech duševních, intelektuálních, náboženských a spirituálních možností. Pojem "katolický" se odvozuje od řeckého "kath-holon" (=vztahující se na celek). Z toho plyne, že "katolická" obšírnost svou definicí přímo představuje opak proti fundamentalismu a ideologickému zužování, ba "katolická" šíře je takřka svou povahou od počátku kritikou ideologie.
Osvobozující účinek katolického bytí by byl v tomto smylslu znovu-získání celistvosti člověka, což spoluzahrnuje šíři jeho duchovní dimenze. Neboť: člověk je duchovní skutečnost, je osobou http://cs.wikipedia.org/wiki/Osoba, má svědomí http://cs.wikipedia.org/wiki/Svědomí, které ho směřuje k absolutnímu bytí a k hlubšímu smyslu života http://cs.wikipedia.org/wiki/Smysl_života. Člověk je kromě vší kognitivní kompetence schopen duchovního a intuitivního poznání, které do sebe integruje všechny zlomkovité, racionální a intelektuální schopnosti a umožňje obsáhnout celistvost bytí.
Člověk je od přirozenosti nevyléčitelně náboženským tvorem a zůstává proto frustrován, když se musí spokojit s odvary náhražkových náboženství a nemůže přijít k žádnému existenciálnímu vztahu vůči živému Bohu. Karel Rahner k tomu jednou poznamenal, že nemoc je často náznakem toho, že v duchové duši je nepořádek a člověk sešel tak od svého středu - od Boha. Z toho by bylo možno vyvozovat, že člověk znovu dosáhne svého uzdravení, když znovu najde ztracený smysl, střed osobnosti, v hlubším smyslu Boha.
Uzdravující účinnost víry by bylo možno s Viktorem Franklem definovat jako nalezení východiska z roztržitosti k vnitřnímu usebrání, jehož prostřednictvím by byly znovu sjednoceny všechny zlomené a vylouhované energie perspektivou, že byl poznán cíl cesty. Pochopit struktury smyslu by mohlo přitom znamenat, že člověk se nechá dotknout bytím pravdy, že on sám byl stvořen Bohem, a že mu byl dán úkol, aby žil. Podle toho jsou každému a každé přiděleny specifické talenty a osobní rezervy energie, takže individuální úkol může kladně zvládnout a splnit a tím dosáhnout svého cíle. Bez ideálů je člověk vnitřně mrtev. Víra naproti tomu umožňuje člověku vytušit projekt jeho života a nutká ho k tomu, aby vyvinul netušené energie a všestranně se kreativně rozvinul. Právě v evangeliích a tajemstvích Církve se prokazuje víra jako nejlepší prostředek pro duševně zraněnou a obtíženou duši člověka.
Žádná náboženská společnost světa nenabízí tak masivní blízkost Boží jako katolická Církev. Vtělený Bůh a Zjevitel Otce tu není jen Slovo Boží, nýbrž v přímo zneklidňujícím způsobu svých tajemství. Náboženské společnosti reformace při Eucharistii a dalších spásonosných tajemstvích učinily krok zpět. Stačí si jen připomenout reálnou přítomnost. Nehledě na to - mnoha lidem je pokud možno vzdálený Bůh milejší, nejlépe redukovaný na kosmicko-všeobecný princip.
Měla by se více dávat do popředí spasitelná Boží nabídka osobní přítomnosti Boží, která je pomocí pro výšky i hloubky života...
Více by se mělo dbát na spojení křesťanské doktriny s filosoficky fundovaným humanismem... Při tom je důležité, aby hledání člověka po pravdě a smyslu nebylo představováno jako bezvýchodné počínání. Sám Benedikt XVI. vybízel mnichy v roce 2007, aby svědčili, že pralidská touha nejde do prázdna: "V Něm Bůh se svou celou plností pronikl do našeho světa, v Něm má všechna pravda svůj původ a vrchol. Naše světlo, naše pravda, to není nějaká náboženská nauka, nýbrž to je Osoba: Ježíš Kristus. Ještě mnohem více než my lidé hledáme Boha a toužíme po Něm, hledá už před tím On nás a chce nám dát spásu. Pohled lidstva všech dob a národů, všech filosofií, náboženství a kultur padá nakonec na široce otevřené oči ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Syna Božího.
Lidé, kteří jsou vybaveni bdělým intelektem, a kteří z neutišitelné žízně po poznání a s obsáhlým vzděláním mohou dávat druhým spolubližním orientaci - katoličtí intelektuálové. Taková by měla být katolická inteligence, která chce druhé vést kousek dál, a přitom dále plnit jako dále hledající pravdu a pronikající k pravdě.
Protože katolická Církev je nadále největší náboženská společnost planety Země, a to nejen v horských krajích Ugandy, ale i v pulzující metropoli New Yorku, měli by se možná i intelektuálové, kteří si uvědomují, že patří k této Církvi, nechat naplnit jistým sebevědomím, i přes rány, z kterých Církev krvácí.
(podle DT 21.1.2014 poněkud redakčně zkráceno)